Napsáno pro časopis Psí sporty, č.05/2012 (září).
Dnes bych k článku jen doplnila větší důraz na fyzickou kondici a práci všema 4 nohama, které můžeme rozvíjet a posilovat i doma, a potřebu širší škály skoků (nejen krátké/dlouhé, ale i ploché, outy apod.), které můžeme rozvíjet v rámci jednoduchých her, viz moje Kurzy Skoková challenge a ABS fitko 🙂
Jinak si o 9 let později stojím za vším, co jsem v tom dávném agility středověku napsala 🙂
Skoková technika trošku jinak
Kdo z vás čeká nějaká speciální skoková cvičení či skokové řady, ten se v tomto článku asi nedočká :-). Pokusím se zaměřit na skokovou problematiku v širším a pro některé možná i trochu novém pohledu.
Tématem skoku či skokové techniky se zabývám podrobněji zhruba od roku 2008. K hlubšímu zamyšlení mě přivedl první seminář se Silvií Trkman, její slavné krátké skoky cik&cap a zmínka o tom, že skočka je nejčastější překážka na parkuru a je třeba jí proto věnovat adekvátní pozornost. Dnes je důležitost zvládnutí krátkého skoku všeobecně známá, ale technika krátkého skoku zdaleka nevystihuje celou problematiku.
Spousta závodníků už své psy krátký skok učí a snaží se je vodit po ideální dráze. To je výborný posun k lepšímu. Včasná informace o směru trati pomáhá budovat sebevědomí psa a co je důležitější – šetří jeho pohybový aparát. I přesto ale značná část takových psů ještě nemá optimální techniku skoku v obecném slova smyslu. Základem dobré skokové techniky je totiž dobrý pohyb jako takový. Tzn. pes, který neumí správně používat tělo a nohy při obyčejném rychlém běhu, nebude mít pravděpodobně ani dobrou skokovou techniku.
Inspirace v přírodě
Velmi ráda koukám na dokumentární filmy o divokých zvířatech, nejraději o vlcích či jiných psovitých šelmách. Divoká zvířata se v přírodě učí všechno sama, něco je naučí matka či jiní členové smečky, většinu se ale učí z vlastních zkušeností, které sbírají během života, metodou pokus – omyl. Šelmy na lovu umí vědomě používat všechny 4 končetiny a pokládat je tak, aby pod nimi větvička nepraskla. Umí se velmi rychle pohybovat, mají dokonale zvládnutou koordinaci, umí se bleskově otočit na místě a vyrazit jiným směrem, přeskočit nečekanou překážku a spoustu dalších dovedností, které na agility jako když najdeš.
Pes by na tom mohl být teoreticky stejně. Pro dobrou techniku nejen skoku, ale pohybu obecně, je zapotřebí několika aspektů:
– přiměřená sportovní hmostnost, ne nadváha, ale ani ne podvýživa,
– dobrá fyzická kondice, tzn. pes je dostatečně nasvalený a tělo má pevné, pružné a silné,
– pes má dobrou znalost svého těla, ví, že má 4 nohy a umí je vědomě používat,
– pes je v psychické pohodě, pracuje uvolněně, přesto ochotně a pozorně, umí se koncentrovat.
Naši psi se neživí lovem, jsou odkázáni na člověka nejen při obživě, ale především při pohybu. Ty psy, jež čeká sportovní budoucnost, v dobré víře od malička kontrolujeme a cvičíme s nimi triky, o kterých si myslíme, že nám v budoucnu pomohou. Výsledkem může být pes s perfektní koncentrací na psovoda a výbornou znalostí svých 4 končetin. Často však takový pes při běhu „drobí“ a skáče „na krátko“.
Ví člověk vše nejlíp?
V roce 2009 jsem shlédla DVD Susan Salo, kde je uvedeno, že pes skákat neumí a musí se to naučit. Protože jsem dost přírodně zaměřený člověk a ráda nechávám věcem volný průběh, zdálo se mi to trošku odvážné prohlášení. Susan Salo je však v Americe hodně uznávaná, tudíž jsem se to rozhodla prověřit.
Dnes (rok 2012), o pár let starší a o další poznatky a zkušenosti bohatší, jsem k tomuto prohlášení stále skeptická. Věřím, že pokud má pes možnost vyrůstat přirozeně, zvládne skoky stejně dobře jako třeba plavání nebo štěkot. Můžete argumentovat tím, že ne každý pes se rodí jako pohybový talent. Samozřejmě budete mít pravdu. Stejně jako ne každý člověk běhá jako Usain Bolt, i u psů jsou rozdílnosti. Pominu-li vrozené zdravotní problémy a nevhodnou přešlechtěnou stavbu kostry, hraje do jisté míry svou roli i talent. Ale i u vrcholových sportovců se říká, že talent tvoří jen 20% úspěchu. Zbytek je o tréninku a přípravě.
Žádného ze psů, které jsem měla možnost připravovat a nebo se na jejich přípravě v posledních 4 letech spolupodílet, jsme cíleně skákat neučili – myšleno, že jsme mu nikdy uměle neurčovali místo odrazu. Přesto jsou 3 z těchto psů v letošním českém týmu pro MS (rok 2012).
Základem úspěšného skoku je správný pohyb
Léta praxe mě naučila, že nejlepší, co pro psa a jeho správný, uvolněný a přesný pohyb nad skočkami i mezi nimi můžu udělat, je nechat mu volnost. Prostě mu do toho „nekecat“. Skok či běh je práce psa, mou prací je podávat mu včas informace o směru. Pes, kterému dám dostatek času, místa a info o dalším směru, si sám nejlépe rozvrhne, jak skok provést. Proto nejlepší skokovou průpravou pro mého agiliťáckého psa je volný běh, nejlépe v lese, v terénu, kdy musí běhat střídavě do kopce a s kopce, přeskakovat větve či kameny a běhat tak rychle, jak jen to dokáže. Běh zapojuje celý pohybový aparát, učí psa protahovat záda, vnímat prostor a přesně a rychle reagovat. Když do takové procházky zapojím krátkou sekvenci na obíhání stromů či pár přivolání, procvičím tak většinu toho, co pro náš společný výkon na parkuru potřebujeme.
Říkáte, že svého psa necháváte volně běhat a přesto nemá optimální skok? Ano, tady nastává kámen úrazu. Módní vlna krátkých skoků způsobila, že lidé svým psům začali do skákání příliš mluvit. Důsledkem může být častější shazování, cupitání (drobení) či různé „syndromy“.
Neschovávejme se za syndromy
Můj názor na ETS (pozn. Early Take-Off syndrom, teorie američanky Lindy Mecklenburg) – a vůbec na špatnou techniku skoku – je všeobecně znám. Každá další zkušenost s „postiženým“ psem mě utvrzuje v tom, že za špatnou skokovou technikou není dosud neprokázaná oční vada, ale většinou špatný tréninkový postup či špatné vedení ze strany psovoda. Takže na ETS či na rozené psí nešiky nevěřím. Zatím. Vycházím z vlastních zkušeností a řídím se vlastním rozumem, že je něco „americké“, pro mě ještě není směrodatné. Nikdy neříkej nikdy, možná, že jednou změním názor.
(Aktuální poznámka r. 2021 – dnes víme, že u některých psů jsou špatné skoky dané oční vadou. Procento takto „postižených“ psů je ale naprosto minimální a stále platí, že drtivá většina případů špatné skokové techniky je dána právě dlouhodobě nevhodně nastaveným tréninkem).
Skok je komplexní záležitost
Pokud se se Susan Salo v něčem shodneme, tak určitě v tom, že skok je velmi komplexní záležitost. Pro Susan však skok začíná přípravou na odraz a končí dopadem, pro mě dobrý skok začíná a končí tím, že pes má 4 nohy a umí je správně používat. Volný běh v terénu a dobré vedení po parkuru ze strany psovoda jsou pro dobrý skok zásadní.
Skokové řady taky tu a tam trénujeme, ale spíše u psů, jež už nějaký problém se skoky mají a nebo u mladých psů, kteří se tak dobře učí pracovat na vyslání. Řady nestavím podle uvedených rozměrů, ale podle toho, čeho chci daným cvičením u psa dosáhnout. Ale to by vydalo na samostatný článek.
Jestli mi nevěříte, zkuste se někdy projít po nějaké vesnici a podívat se na psy, kteří štěkají za plotem – jak bleskově rychle běhají ze strany na stranu, jak se umí perfektně těsně točit kolem sloupů či stromů stojícím jim v cestě či se otočit na místě a doslova vystřelit opačným směrem, vyskočit na lavičku či dokonce šplhat po plotě … a myslíte, že je to někdy někdo cíleně učil? 😉
Přeji vám i vašim pejskům hezké podzimní procházky.
Bára Sajdoková
