Pondělní ráno. Budíček, venčení psů, na střídačku, protože Lucky má klidový režim. Dětem se nechce vstávat, ty pondělky jsou vždycky náročnější. Musím je honit, zvedat hlas. A přitom je venku tak krásně. Slunce svítí, nebe vymetené. Jako na objednávku na ranní procházku.
Rozvezu děti a mířím k lesu. No, spíš k lesíku, v našem okolí žádné velké lesy nejsou, ale jsem ráda i za ty menší, co tady máme. Parkuju, nasadím Máji postroj, flexi a jdeme.
Mám v plánu náš klasický okruh, ale už kousek za autem vidím nenápadnou pěšinu vedoucí do lesa, kterou jsme zatím vždy míjeli. Je osvětlená sluncem a úplně zve k následování. Zahýbám a Mája se mnou.
Jdeme krajem lesa. Nalevo máme pole, od kterého nás dělí hradba majestátních lip. Vykouknu z nich ven a vidím zarostlou alej. Zřejmě stará cesta z vedlejší vesnice, která se už léta nepoužívá. Zaplať pánbů, že ty stromy nechali stát. I Máju to místo zaujalo, stojí, rozhlíží se.
Poznámka pod čarou – pusť si zvuk 🙂
Pokračujeme dál. Už z dálky vidím maringotku s včelími úly, stojící u pěšiny. Je u ní živo. Mája je z toho rojení trošku nervózní, zastavuje a čeká, co já. Procházíme kolem, v hlavě včelám říkám, že jim neublížíme, jen procházíme. Za maringotkou zastavím, otočím se a pozoruju ten frkot. Vybavují se mi úryvky z knihy Srdce včely má pět komor od Helen Jukes. Včely jsou jedinečné a fascinující.
Vracíme se na pěšinu. Najednou mi ve vlasech začne jedna bzučet a ne a ne se uvolnit, Třepu culíkem, ale stále se mě drží. Spadne do kapuce, snažím se ji vytřást. Bzučení intenzivní. Rychle odepínám pamlskovník, bundu a vytřepávám kapuci. Jenže za krkem mi to bzučí dál, včela uvízla v mikině. Sundávám ještě i tu. Říkám si, že jestli mě někdo pozoruje, musí se hodně bavit. Takhle rychle jsem se snad ještě nikdy nesvlíkala. Najdu včelu, ale je pozdě. Má žihadlo zapíchnuté v hrubé mikině, zadeček ochablý a odcházejí ji síly. Je mi to moc líto. Omluvím se jí, tohle jsem opravdu nechtěla. Vyprostím ji z mikiny a dám na lesní půdu. Přemýšlím, jak dlouho ještě bude umírat.
Hlavou mi probíhají myšlenky „kdybych šla jinudy, ….“, ale rychle je zastavuju. Na kdyby se nehraje. Je tady a teď. Prostě se to stalo. Život a smrt nečekají. Ty se dějí.
Zamyšleně pokračuju po pěšině. Mája si čmuchá, sem tam se zahledí do lesa nebo do pole. Je na vodítku. Dávno pryč jsou časy, kdy jsem si myslela, že les je tu od toho, aby se mí psi vylítali. Teď chodím do lesa na návštěvu, jako na posvátné místo. Chci, aby zvěř měla svůj klid a prostor, kterého jim kvůli nám lidem tak rychle ubývá. Nechci pokřikovat povely na zastavení pokaždé, když z podrostu vykoukne zajíc nebo se za křovím mihne srna. Chci klid a mír.
Celý lesní podrost je plný bílých sasanek. Je to nádhera, bílé kvítky kam oko dohlédne. Zastavuju a udělám rychlou fotečku. Pak mezi sasankami ještě chvíli posedím a kochám se. Vstanu a pokračujeme. Na zemi leží obal od sušenek. Seberu ho a doma vyhodím.
Mája kluše pěšinou. Na stromě už zdálky vidím ceduli, která tu posledně nebyla. „Upozornění. V lese probíhá těžba, zůstávejte na cestách a nevstupujte do podrostu, hrozí pád zavěšených stromů“. Je fakt, že po jarních silných větrech tady těch zavěšených stromů bylo dost. To je úděl monokultur, že se stromy nevyvíjí tak, jak skutečně potřebují. Borovicové plantáže nejsou výjimkou.
Rozhlížím se a vidím, jak mezi borovicemi rostou malé břízky, habry, lísky, sem tam doubek nebo mladý buk. Takoví stromoví rebelové, kteří nejdou s proudem. Raší na nich zelené lístečky a jsou plní života. Mládí a naděje.
V tom Mája zastaví a kouká do houštiny. Zaměřím tím směrem svou pozornost a v dálce uslyším nějaké zvuky. Jdeme blíž a už brzy vím, že je to praskání těženého dřeva. Neslyším ale žádnou motorovku. Porost je hustý, není vůbec nic vidět, i když se to děje kousek od nás. Mezi praskáním se ozývají hrubé chlapské výkřiky. Začínám tušit a když dojdeme blíž, vím to jistě. Někdo tam stahuje dříví s koněm. Slyším jasné „hot“ a nebo „čehý“. Rozbuší se mi srdce. Do houštiny jít nechci, ale po zpáteční cestě bychom ji měli obcházet z druhé strany, kde je cesta, tak se těším, až se na jejich práci podívám z blízka.
Šlapeme dál. Vnímám les, jeho vůni, zvuky, zpěv ptáků. V dáli se ozve zvuk traktoru. Podívám se na pole a vidím jezdící postřikovač. Je to jako střet dvou světů – nalevo pole s průmyslovými hnojivy, ničícími půdu a vodní zdroje, napravo nádherný jarní les plný života.
V tom z pole vyskočí zajíc a šup směrem do lesa na pěšinu. Nedivím se, v poli jde o život, Mája vyskočí, ale nechá se zastavit. Díky vodítku nemusím zvedat hlas. Zajíc se opět schová u pole a čeká, až zmizíme z dohledu.
Dneska mám v terénu poprvé po zimě tenoučké barefoot boty. Vnímám měkkou půdu pod nohama. Je to jako chodit po tlustém koberci. Zvedám hlavu, koukám do korun nakvétajících stromů. Dneska není slyšet datel, kterého tu běžně potkáváme, ani žluna, která na nás jindy pokřikuje. Přesto je les plný zpěvu menších ptáčků.
Ze zadu se ozve odkašlání. Otočím se a vidím přibíhat mladou ženu. Uhneme s Májou stranou, ona nás poklusem míjí, nepoděkuje, sluchátka na uších a oči sklopené k zemi. Říkám si, o co všechno přichází. Znovu zvedám hlavu, nasávám vůni, barvy, to, jak stromy mezi hovoří. Koukám do podrostu a kromě sasanek vidím spoustu dalších jarních kvítků, které lačně hltají jarní sluneční paprsky – dymnivky, plicníky, orseje …
Míjím odbočku, kterou chodíváme, když mám méně času. Dneska nespěchám, takže pokračujeme dál na delší okruh. Proti nám jde paní se psem. Má vodítko, Mája je v klidu, posuneme se kousek stranou a necháme je projít. Tak to má být.
Dojdeme na místo, kde se pěšina rozvětvuje – doprava by nás vrátila na cestu zpět, rovně se zužuje a mizí v lese. Tou jsem zatím nikdy nešla, vždycky točíme tady. Ráno v lese je ale přenádherné a mně ani Máji se domů nechce. Vyrazíme ještě dál. Pěšina nás dovede na samý konec lesíku a mizí v poli. Zprava se na ni napojuje jiná pěšinka, vedoucí zpět do lesa. Takže tady se obracíme na zpáteční cestu. Pěšina vede také po okraji, pokud se jí budeme držet, dojdeme určitě k autu. Jenže nahoře v lese je ten pracující koník, kterého chci potkat. A hlavně – čeká mě tam ON.
Šlapeme a já vyhlížím, zda nepovede nějaká pěšinka doprava, směrem zpět do lesa. Po nějaké době přesně na takovou narážíme. Je to do kopce, takže si trošku mákneme, ale kopec není nikterak dlouhý. Nahoře Mája zpozorní a zahledí se do podrostu. Zastavím se a kouknu tím směrem. Hopsají tam dvě veselé veverky. Jedna černá a jedna rezavá. Sbírají něco po zemi, občas kolem sebe proběhnou a poposkočí. Jsme s Májou potichu, tak o nás zatím neví a my je můžeme klidně pozorovat. Když se zase rozejdeme, všimnou si nás a zmizí na stromech.
Za chvíli narazíme na lesní cestu. Jsou v ní vyjeté koleje, tady už jezdí traktory. Nejsou tak měkké, jako lesní pěšina, musím si při chůzi dávat větší pozor, kam a na co šlapu. Za zatáčkou se ozve rachot. Blíží se k nám traktor. Opět se s Májou odsouváme stranou. Přijíždí traktor – a za sebou má vozík na koně. Sakryš, říkám si. Už mají hotovo a jedou domů. Usměju se na pána za volantem, on na mě. Minou nás, vracíme se na cestu, otočím se za vozíkem a vidím uši a kus chomoutu. Dneska si koník máknul.
Je mi líto, že je neuvidím v akci, ale v lese už začíná být docela horko. I Mája už tolik nečmuchá, sklopila uši dozadu a s lehkým funěním kluše k cíli. K tomu to máme ale ještě pěkný kousek.
Podél cesty se začínají objevovat vytěžené borovice, naskládané po pár kusech u sebe, tak, jak to kočí s koníkem vytahali. Museli si máknout, odhaduju, že těch stromků tu je něco ke stovce. Nejsou to moc silné kmeny, ale dřevo mají zdravé. Cítím potřebu je pohladit. Mají voňavou, nádherně vzorovanou kůru. Prsty je přejíždím, vnímám strukturu, barvy, vůni. Některé kmeny na sobě mají nasprejované značky. Přemýšlím, proč stromy prostě jen nenecháme růst, bez pěstebních či těžebních plánů.
Pokračujeme dál. Jdu zadumaná. Za zatáčkou na mě probleskne slunce, zvednu hlavu – a tam stojí ON. Vysoký dub, přenádherný strom, kterého chodívám pozdravit. Po několika prvních nesmělých setkáních mi dovolil ho pohladit. Říkám mu „můj tajný milenec“. Dnes je kolem něj nakupeno několik desítek vytěžených kmenů. Musím je obejít, abych se k němu vůbec dostala. Pozdravím ho, ON stojí, tichý a klidný, jako vždy. Vím, že mě cítí. Tahle setkání ve mně probouzejí hluboké zážitky.
Mája se tu ale dnes necítí. Možná to dělají ty pokácené borovice. Tak se s NÍM rozloučím a jdeme dál. Lesní cesta se vine. Je na ní více a více kamení. Mezi stromy probleskne bílá věž kostela z nedaleké vesnice. Civilizace je na dosah, ale v lese jakoby se čas zastavil. Hlavou se mi honí různé myšlenky.
Blížíme se ke křižovatce a Mája zahne tam, kam chci jít. Pomyslím si, jestli to dělá automaticky, protože to je blíž domů a nebo jestli cítila, že tím směrem půjdeme. Otočí se po mě a její oči říkají „já tě vnímám“.
Zvířata. Nikdy je plně nepochopíme, a ani z poloviny je nepochopíme tak, jak chápou a vnímají ony nás. Jsou zázračná. Stejně jako les. Příroda. Celá planeta. Vše, co ji tvoří.
Čtyři živly. Oheň tady v lese zastupuje silné jarní slunce. Země je měkká půda pod nohama, plná živin. Vzduch jemně profukuje korunami, větvičky se třepetají. Na vodu narazíme za chvíli, za lesem je rybník. Chybí tady potůček. Třpytivá hladina, zurčení. Z lesů potůčky mizí. Rybník je voda stojatá. I tu příroda potřebuje, ale vnímám ji prostě jinak.
Už v dálce vidím jeho hladinu. Náš procházkový okruh se pomalu uzavírá. Jdeme podél břehu. Hladina není moc čistá, ale Mája neodolá a skočí do vody. Když vyleze, je jako vyměněná – vysmátá od ucha k uchu, skáče a dovádí jako malé štěně. Musím se smát s ní.
Přede mnou na zemi se něco zatřpytí. Zastavím a vidím skleněný střep. Vydloubnu ho, strčím k obalu od sušenek. Blížíme se ke studánce. Je trochu zanesená listím, vyčistím ji, uvolním průtok ven. Opláchnu si obličej čistou vodou.
V tom se od rybníka ozve hrozný křik. Otočím se a vidím hejno racků zahánějící nějakého dravce. Neumím ho na dálku identifikovat, ale rozpětí křídel má monumentální. Že by to byla tak velká káně? Dravec kličkuje, racci ho napadají z různých stran, až dravec přistane na ostrůvku. Říkám si, že se tam asi před něma chce schovat. Jenže on začne usilovně klovat do trávy – a mě dochází, že nejspíš o to mu celou dobu šlo. Pravděpodobně tam je hnízdo – na rybníku žije spousta kachen, labutí, volavek i racci, většina z nich bude určitě hnízdit na ostrůvku. A dravec si právě do jednoho takového hnízda přiletěl na snídani.
Život a smrt. Koloběh.
Začátek a konec v jednom místě. Stejně jako naše procházka. Uvědomuju si, že všechny naše procházkové trasy jsou okruhy. Nemám ráda cesty, po kterých jdu tam a pak zase zpět. Nedává mi to smysl. Trasa se stejně jako život otevírá, člověk po ní zažívá spoustu dobrodružství, potkává různé bytosti – a je jen na něm, co si ze své trasy vezme a odnese, jakou stopu po sobě zanechá nebo nezanechá.
Znovu se mi vybaví ta běžící žena se sluchátky a pohledem sklopeným k zemi. Odpadky, které jsem po cestě sebrala.
Ale taky nádherná vůně, pocit, když jsem šlapala po měkké pěšině, hopsající veverky, čerstvě vykoupaná vysmátá Mája.
Díky, že to můžu zažívat. Moc si přeju, aby tohle mohli zažívat i naši vnuci.
Bára
Baruš přesně takhle si užíváme s Arisou každé ráno, jako bych to vše psala já. Na každé cestě nás něco překvapí, nový pohled na stejné věci. Slunce, chvění vzduchu, vůně které se nedají popsat, no nádhera. Mám „své“ stromy se kterými si povídám, pijeme vodu ze studánek, chodím bosa po cestách i v trávě. Déšť který pročistí vzduch, duha nad kopci v dáli. Stále je na co se dívat a co vnímat a ten kdo mne doprovází, ten chlupatý přítel naladěný na stejnou vlnu, to je to co mne nabíjí do normálního světa. Je dobré vědět, že nejsme sami a že je ještě dost lidí co nejsou lhostejní k přírodě, která je naší matkou. Díky za tvé vyznání 🙂