Je toho tolik, co bych vám o ní chtěla říct … Vždycky, když si začnu sumírovat myšlenky, rozjedou se mi tak, že si řeknu, že tohle nemám šanci nikdy slovy zachytit ….
Mája. Moje Mája. Krásná Mája. Crasna Maaya z Molu Es.
Už deset let po mém boku. V prosinci jsem o ni málem přišla kvůli vážné nemoci.
Když nám před jedenácti lety odešla za duhu křížená ovčanda Dínuška, věděla jsem, že další pes bude zase velký.
Jako aktivní (a tehdy i vrcholový) agiliťák jsem chtěla maliňáka. Pak jsem otěhotněla – a všechno se změnilo.
Moje priority, moje myšlenky, můj život. A já si místo aktivního žihadla pořídila „psa ke kočárku, který se bude hezky fotit“ …
Obojí splněno na 200%
Všude jsem slyšela, jak čévéčka nejsou vhodná na výcvik. Jak jsou tvrdohlavá, nespolupracující. Jenže – já v té době už několik let jela v „pozitivce“ a věděla jsem, že vycvičit jde cokoliv.
Takže i malé šedivé „vlče“ naskočilo hned po příjezdu domů do trikovacího kolotoče. Ve 4 měsících zvládala všechny agiliťácké tríčky jako otočky, 4 nohy do misky, chození do boudičky a další, měla základy do odložení, obíhání bočnice, uměla si najít tunel …
Učila se rychle a moc ji to bavilo! S našimi mudíky si hrála, přetahovala se s něma o hračky, všechno bylo zalité duhou …. a pak jí bylo 8 měsíců, při vypouštění na zahradu najednou chytla štěkající Safirku za krk a zvedla ji do vzduchu … a od té doby bylo všechno jinak …
Psi spolu byli jen pod dohledem, i tak vztah mezi Safi a Májou eskaloval. Až jednoho rána mi Safirka, proskočila mezi nohama ven a já ji ani ne po vteřině marně tahala Máji z tlamy …. Pro mě neskutečné chvíle zoufalství, protože Mája byla rozhodnutá ji zabít. Skončilo to potrhanými vazy v Safčině rameni, což na to, jak to vypadalo, byl vlastně dobrý konec. Safi tenkrát bylo 10 let. Byl leden. Měla před sebou poslední závodní sezónu, kdy jsem chtěla jet na Mistrovství světa….. První kvalifikačky se běhaly na konci dubna. Long story short, protože o Safi dnešní povídání není – byla fit na začátku dubna, v červnu byla vítězem součtu třech kvalifikačních závodů a v 10,5 letech si zajistila účast na MS. Tam na podzim, v téměř 11ti letech a několik měsíců po zranění, vyhrála titul Mistra světa ve družstvech, z jednotlivců si (kvůli mé chyby) dovezla 7. místo.
No, ale doma jsme měli oddělený provoz. Averze Safi a Máji byla čím dál větší. Navíc se Máji averze začala rozšiřovat i na další psy. A moje nervová soustava začala dostávat zabrat. Hlídat dveře, dvojí venčení, dvojí procházky.
Od toho útoku jsem Máju nenáviděla. Nemohla jsem se na ni ani podívat. Hned jsem volala chovatelce, že ten pes musí od nás pryč. Nedokázala jsem si představit, jak bych s ní po tom všem měla dál fungovat… S živoucí hrozbou, kterou pro naše ostatní malé psy znamená. Chovatelka mi tenkrát říkala, ať nedělám unáhlené rozhodnutí. Že už to není štěně (Máji bylo 1,5 roku) a že si jinde bude těžko zvykat. Dala jsem tomu čas, ale nevěřila jsem, že se přes to přenesu. Krmila jsem ji, pouštěla ven, ale nic víc.
Jenže takhle to nešlo donekonečna. Mája si neuvědomovala, co udělala, co se děje. Když jsme byly spolu, pořád to byla ta stejná Mája, co mě milovala a chtěla se mnou být – a cvičit. Tak jsem si jednoho dne řekla, že už se musím rozhodnout. Buď půjde pryč – a já to celé hodím za hlavu jako velký omyl a svoje selhání, nebo zůstane – ale udělám za tím tlustou čáru, přijmu ji, jaká je – a pojedeme odznova.
Sami vidíte, jak to dopadlo. Se závodním agility jsme velmi rychle skončily. Svoje psy si ohlídat můžu, ale cizí ne. Na závodech se nám běžně mimo parkur stávalo, že po Máji vyjížděli cizí psi, že kolem nás neřízeně pobíhali, občas do nás i vrazili …. Každá taková interakce Máju rozhodila. Agility překážky zmákla, naučila se samostatný slalom, sbíhanou kladinu, krásné těsné točení. Jenže jakýkoliv start, kde jsem ji musela odepnout z vodítka, sundat i obojek a vyběhnout do prostoru, pro mě byl neskutečně psychicky náročný. Všechna ta „cobykdyby“, co se člověku honí hlavou … ještě teď, když si na to vzpomenu, mi tuhnou čelisti … A pak někomu za páskou zdrhnul malý pes a běžel nás na parkur vyštěkat … Máju jsem zastavila povelem, dokonce jsme (po té, co se pes vrátil k majiteli) doběhly parkur, za psem ani nevyrazila, ale pro mě to byla pověstná poslední kapka … Tohle mi za to fakt nestojí …
Jenže co budeme dělat? A tu mi vesmír seslal nosework. Pustily jsme se do něj naplno, začaly skládat první zkoušky – a ukázalo se, že to je přesně aktivita pro Máju. Pro mě velká škola klidu a trpělivosti, kdy jsem se učila psa nechat pracovat bez zasahování, učila jsem se pracovat s pachem, prohledáváním atd…. Byl to noseworkový pravěk , nikdo pořádně nic neuměl, všechno se dělo a vyvíjelo za pochodu ….To už si lidi, co začínají s noseworkem dnes, ani neumí představit! Mája byla první pes v republice, který značil zamrzáním a na začátku se našli lidé, kteří pochybovali, že to bude fungovat …
Tak jsme tedy čuchaly. Teda Mája čuchala, já řešila ty věci kolem. Přišly první složené zkoušky a byla to paráda. A pak … se stala tragédie … Jeden moment zaváhání, jedna nezamčená branka, jedno dítě, které otevřelo špatné dveře …. dva týdny bolesti, pláče a následně rozloučení se Safi …. Vesmír mě testoval, jestli jsem to s tím odpuštěním myslela vážně …
Ano, myslela. I když mi Safirky odchod roztrhal srdce na kousky, můj znovuobrozený vztah k Máji to už nezměnilo. Zlobit jsem se mohla jenom na sebe, že jsem domácí provoz neuhlídala. Se Safčiným odchodem ale rozdělená domácnost neskončila. Jen se musely zpřísnit pravidla. Mája má zacíleno i na Etíka – a teď i na Luckyše. Takže v tom jedeme dál.
Je to poprvé, co to takhle veřejně píšu. Ne proto, že bych to tajila. Tenhle příběh jsem už vyprávěla tolikrát … Jen asi teď nastala vhodná chvíle.
Kolikrát v diskuzích čtu, jak se někdo zbavuje psa (a nejen čévéčka) z toho či onoho důvodu, často velmi banálních a směšných. Nebo se často někdo ohání tím, že musí vykastrovat zdravou fenu/psa, protože je nechce hlídat. Když namítnu, že to uhlídat lze, mají plno keců.
My už více jak osm let žijeme v ostře střeženém režimu. Za ty roky se mi reflexy, periferní vidění a schopnost předvídat zdokonalily na úroveň špičkových zásahových jednotek. „Mít oči i na p*deli“ pro mě není heslo. Já je tam mám. A nejen tam. (Teď někteří pochopili, proč vždycky vím, kam jste upustili vodítko nebo kam vám spadla hračka 😀 ). Vím, jak sakra těžké je žít se psem, který nemůže všude a nemůže ke komukoliv.
Doma jedeme v rytmu přetlakové komory. Dokud se nezamknou jedny dveře, nesmí se odemknout druhé. Psy venčím jen já. Všechno kontroluju dvakrát, někdy i třikrát. Když přijde návštěva, musím psy různě zamykat tam, kam se návštěva nedostane, aby nedej bože cestou na záchod někoho nevypustila. Někdy to je na palici. Chyba se nesmí stát. Člověk je furt ve střehu. Vlastně jsem se za ty roky ani jednou neopila (ale je fakt, že dost z toho jsem byla buď těhotná nebo jsem kojila). O tom, že nemarodím, snad ani nemůžu mluvit…
Jakýkoliv výlet, jakékoliv hlídání je obtížnější naplánovat. To neznamená, že to nejde. Jde, ale chce to víc práce. Stejně jako ten každodenní život.
My jsme si ho s Májou za ty roky sladily. Zkoušela jsem různé varianty, konzultovala s odborníky, chtěla jsem vědět, jestli pro lepší fungování domácí smečky můžu udělat víc. Nakonec jsem poslechla svůj instinkt a vydala se cestou, která je pro nás obě nejvíc na pohodu. Doma máme střídavou péči. Buď mám malé psy nebo Máju. Venku Máju do ničeho netlačím, respektuju, když chce odněkud pryč. Dělám prostor, kde to jen jde. Díky tomu jsme za ty roky fakt sehrané a víme, že se jedna na druhou můžeme spolehnout. Díky tomu spolu dokážeme zvládnout kde co. I nepříjemné situace. Ona občas zatne zuby a projde se mnou naprosto klidně kolem uječené čivavy, já občas zatnu zuby a odejdu ze zkoušky bez výsledku, za to se psem, který je v kritické chvíli na příjmu a rozhodne se zůstat se mnou.
Kdo naši historii nezná a potká nás na nějaké psí akci, myslí si, jaký Mája není miláček. Klidně k nám se svým psem přijde na kus řeči. Tohle všechno už umím podchytit a zmanagovat, aby byl zachován klid na všech stranách. Venku se občas stane, že se k nám přiřítí nějaký bezprizorní drzoun – někdy ho zaženu kopancem, někdy křikem, někdy musím do Máji hrábnout, aby debila se sebevražednými sklony, který ji sám leze do tlamy, nevdechla. Vždycky mě to děsně nasere, protože to vůči ní není fér.
Naštěstí tyhle situace dokáže velmi dobře rozdýchat – možná je to léty tréninku, možná věkem.
Určitě je to ale i tím, že se pohybuju (většinou) v sociální bublině, kde nám ostatní pejskaři potřebný prostor dopřejí. Ať už na trénincích, na táboře nebo na zkouškách. Všem, kteří nám roky vycházíte vstříc, ze srdce děkuji a jsem neskutečně vděčná. Vnímám, že se to dost zlepšilo i na agility, psovodi jsou (vesměs) více ohleduplnější k cizím psům, což je pro reaktivce všeho druhu velká pomoc.
Chtěla jsem krásného, nespoutaného vlka. Tak ho mám. Se vším, co k tomu patří. Když se chová jako vlk, naučila jsem se to respektovat a žít s tím. Aniž bych jí rvala na krk elektriku nebo ji nechala dožít zavřenou v kotci.
Ať to shrnu – miluju jí. Z celého srdce. I když to jsou často krev, pot a slzy. I když vzpomínky na Safi pořád hodně bolí.
Když říkám, že je Mája moje velká škola života, tak je. Sebepoznání, přijetí, bezpodmínečná láska. Práce s vlastním egem. Práce s emocemi. Jak si udržet klid v krizových situacích. Jak v běžném životě. Jak nehledat výmluvy, ale řešení – a rovnou je praktikovat.
PS1: Nikdy si nepřestanu vyčítat ten den, kdy jsem na moment ztratila dítě z očí – a tak navždy ztratila Safi.
Nepotřebuju slyšet žádné rady ani věty typu „co by, kdyby“. Zpátky to nevezmu. Vím, že jsem po tom všem udělala to nejlepší, co jsem pro Máju a její spokojený život udělat mohla. A to, že většina lidí, kteří nás roky potkávají na různých akcích, považuje Máju za pohodovou, je pro mě jasná známka toho, že jsem se rozhodla dobře a že to taky dobře děláme.
PS2: Nepíšu to ani proto, abyste nás litovali, že to máme těžké. Asi. Nebo spíš – nemáme to jednoduché. Ale na světě jsou miliony lidí, kteří řeší mnohem závažnější problémy než my. Určitě bych si uměla představit lehčí život, ale nebrečím. Přijímám, to co je, protože mě to posiluje – a dokonce i obohacuje. Trenérsky – ale především lidsky.
