= město, lidi, psi? Omyl! Je to důvěra, vztah a bezpečí.

Socializace. Musíme štěně socializovat. Aby si zvyklo. Na lidi, na psy, na vodítko, na jízdu autem, busem, vlakem, na hluk města i na ticho lesa, na zvířata, na cvičák, na park, na opice v ZOO, na zvuky, na hluk, na vysavač, na na na … Upozorňuje nás na to chovatel při odběru štěněte, dočteme se to v každé druhé knížce, na internetu, prostě socializace je nezbytná, přes to nejede vlak.
 
A tak se socializací začíná už chovatel sám – jedna návštěva střídá druhou, štěněcí ohrádka je plná hraček, prolízaček a dalších plastových krámů, kolem štěňat probíhá intenzivní ruch. Pak jednoho dne sebereme štěně a odvezeme si ho domů, kde v intenzivní socializaci pokračujeme po dobu několika dalších měsíců.
 
Ideální průběh, že? Tak jak je sakra možné, že máme kolem sebe tolik reaktivních psů? Psů, co se neumí chovat v přítomnosti dalších psů, a jsou na tom tak špatně, že setkání musí řešit agresí? Psů, kteří se bojí cizích lidí? Psů, kterým nedělá dobře městské prostředí, přestože v něm od mala žijí?

Reaktivní pes - opravdu?

Podělím se s vámi o svůj úhel pohledu a zamyšlení nad tímto tématem. Ne každý pes, o kterém jeho majitel tvrdí, že je reaktivní, je ve skutečnosti reaktivní (a že jich taky je jako hub po dešti!). Dost často se pod “reaktivitu” schovává nedůslednost při výchově, přílišné nadšení z čehokoliv a kohokoliv nebo pouhá pubertální radost ze život. Toto povídání ale není o reaktivních psech, tak to nebudu dále rozvíje a nechám si to třeba na příště.
 
Chci se podělit o své myšlenky, protože shodou okolností jsem v posledních týdnech zaslechla jednu a tutéž větu od několika různých majitelů, kteří se svými psy řeší opravdu velkou reaktivitu (která ohrožuje bezpečí zúčastněných) na podněty z prostředí. Ta věta zněla v různých obměnách zhruba takto: “ale on/ona je od mala dobře socializovaný”.
 
Jenže pes, který pase auta, není dobře socializovaný. Pes, který pase jiné psy (nebo je jakkoliv jinak šikanuje), není dobře socializovaný. Pes, který ze strachu útočí na lidi, není dobře socializovaný. Bez ohledu na to, kolika podnětům byl během svého prvního roku života vystaven.

A tu mi došlo, jak mylně si spousta lidí vykládá pojem SOCIALIZACE...

“Socializace (socialization) pochází z latinského socialis neboli družný, spojenecký, polidštěný. Je to sociologický, sociálně psychologický a pedagogický pojem, který označuje proces, při kterém se jedinec začleňuje do společnosti, přičemž si osvojuje její hodnoty, normy, chování, schopnosti a učí se sociálním rolím.” (zdroj wikipedia).
 
Opakuji – “… přičemž si osvojuje její hodnoty, normy, chování, schopnosti a učí se sociálním rolím“.

Podněty - ano nebo ne?

Takže to neznamená jezdit se štěnětem metrem, vodit ho do ZOO a navštěvovat psí školku? Ale ano, znamená. Vystavovat štěně podnětům, které budou běžnou součástí jeho života, do socializace jednoznačně patří. Jenže je to pouze jedna strana mince. Ta druhá, neméně důležitá, je o POCITECH a o tom, jakou reakci v jedinci vyvolávají. Je o emocích, o důvěře, o fungujícím vztahu a o pocitu bezpečí.
 
Lidé v dobré víře vystavují štěně opakovaně různým možným i nemožným podnětům – ale už nekoukají na to, co se v dané chvíli se štěnětem děje. Strkají ho do náruče kamarádům, nechávají ho v parku hladit cizími lidmi, berou ho do davu na vánoční trhy. Ve štěněcí školce/na cvičáku/v parku ho nechají běhat s dalšími psy. Nechají ho zmítat se na vodítku, když se za něčím/od něčeho žene, nebo se tam dokonce nechají dovléct/odvléct…

Každý pes je jiný

Že jako lidé jsme každý jiný, to už tak nějak všichni chápeme. Víme, že někdo je více společenský, zatímco jiný je introvert, víme, že někdo je rád středem pozornosti, zatímco jiný raději poslouchá, a tak dál a tak dál. Psi jsou na tom úplně stejně jako lidé. Mají rozdílné osobnosti a rozdílné preference. Tak proč si pořád myslíme, že KAŽDÝ pes se musí kamarádit s ostatními psy a že KAŽDÝ pes musí nutně milovat všechny lidi (i ty cizí)? Je to snad tím, že si myslíme, že když náš pes o ty cizí lidi/psy nestojí, je špatně socializovaný – a my budeme považováni za neschopné majitele?

Co to tedy ta socialiazace znamená?

Vrátíme se k pojmu socializace. Co si pod ním představuji já?
Jak podle mě vypadá správně socializovaný pes?
* nebojí se lidí a neútočí na ně
* nebojí se psů a neútočí na ně
* nebojí se nových věcí a neútočí na ně
* nebojí se nových míst a nemá potřebu si je bránit
 
V MÉ představě správné socializace není podmínkou “miluje cizí…” Což neznamená, že to vylučuji. Naopak. Pokud má pes cizí lidi/psy/věci/místa rád, je to paráda. Pokud o ně nestojí, nenutím ho, respektuji. Jen je mým úkolem naučit ho se při setkání s nimi správně chovat.
 
Co je “správně se chovat”? MÁ definice správného chování je, že všichni zúčastnění zvládnou dané setkání/interakci v pohodě, bez vyhrocených emocí, v klidu a rozejdou se (pokud možno) s příjemnými pocity. A to může zahrnovat jak hru v parku, socializační procházku v ZOO, tak míjení neoblíbeného psa za plotem.

Jak toho docílit?

Méně číst, více koukat Ano, je to tak. Ve snaze neudělat chybu se tolik snažíme dodržovat rady z knih či cvičáků, že zapomínáme sledovat, co se v danou chvíli skutečně děje. Nevidíme, že štěněti je dané setkání nepříjemné, nevnímáme, že je unavené a potřebuje klid, nereagujeme, když si k nám chodí pro podporu – naopak ho vystrčíme zpět do prostoru, “ať si zvyká”.

Zaměřme se na to, co je důležité

Je skvělé, pokud máme na štěně a na jeho socializaci čas.
Dopřejme mu proto poznat, pochopit a naučit se, že:
* páneček/panička jsou to nejlepší, co na tomhle světě pes má – vždy a všude, stojí při svém psovi; když to pes potřebuje, podpoří ho a nebo naopak ochrání, když je potřeba; nenutí ho podstupovat věci, které jsou psovi nepříjemné a o které pes nestojí
* při setkání s lidmi se není čeho bát – lidé jsou fajn, ale nebudou na psa sahat, pokud o to sám nestojí; pokud pes chce, lidé si s ním hrají, mazlí se, drbou na těch správných místech – s lidma je prostě sranda. A když pejskovi nějaký člověk nesedne, stačí to říct tomu svému dvounožci – a on to vyřeší (psa odvede, daného člověka upozorní, apod.)
* cizí psy není třeba řešit – pokud jsou našemu psovi sympatičtí a sympatie jsou oboustranné, dopřejeme pejskovi dost časoprostoru pro společné hry a aktivity, poznávání světa psíma očima, nejlépe s nějakým starším psím průvodcem/vzorem po boku; pokud sympatie nejsou oboustranné, dáme šanci zúčastněným změnit názor (v bezpečné vzdálenosti, na vodítku, přes plot); pokud o kontakt jedna ze stran (nebo obě) nestojí (a je jedno, jestli náš pes nebo ten druhý), tak to budu respektovat a nebudu je nutit ke kooperaci
* nová místa jsou fajn – je to vždy příležitost k objevování, hraní a setkávání se s oblíbenými kamarády (a je jedno, kolik mají nohou )
* neznámé věci jsou zajímavé – stejně jako místa jsou i věci skvělá příležitost ke hře a tréninku
* má možnost volby – když se pejskovi něco nelíbí/nezdá, stačí to “říct” svému člověku – a ten se o to postará – dopřeje pejskovi odpočinek v klidu a bezpečí, schová štěně u sebe, odežene dotěrného psa, nenechá štěndo napospas cizím hladícím lidem, apod.

Je to jednoduché

Mohla bych o každém bodu napsat další rozsáhlý článek. Jenže – ono je to ve své podstatě jednoduché. Tak jednoduché, že to pro nás lidi nebývá snadné . Jde o to svému psovi správně rozumět – když je to možné a situace to dovoluje, dopřát mu co nejvíce možností poznávat svět a bytosti v něm žijící. Zároveň to je o nastavení určitých pravidel, která jsou pro společné soužití a spolužití důležitá. Na lidi se neskáče. Na psy se bezhlavě neřítí. Nepsí zvířata se nehoní. Na podezřelé věci se neútočí.
 
Pravidla pro soužití v lidskopsím světě nastavujeme my, lidé. Pravidla pro soužití v psím světě nejlépe nastavují starší trpěliví psi. Osobně raději vidím malá štěňata vyrůstat po boku starších fungujících psů než je nechávat sbírat zkušenosti coby neřízené střely ve štěněcích školkách – pokud není trenér dostatečně zkušený, často se dobře myšlená “socializace” zvrtne v šikanu, aniž by si toho někdo všiml. Co si z takové “lekce” odnáší šikanované štěně v danou chvíli, to už nikoho moc nezajímá.

Stačí málo!

Sledujte a vnímejte své štěňátko. Pokud jeví o lidi/psy/zvířata/prostředí zájem, poznáte to. Půjde k tomu, bude to chtít prozkoumat. Vy to jen z povzdálí pozorujte a hlídejte, aby vše proběhlo hladce a nedošlo k nějakému nežádoucímu konfliktu/zkušenosti. Čím víc bezpečných setkání prcek absolvuje, tím lépe si na dané zvykne a osvojí.
 
Bude-li štěně od podnětu couvat, je na místě být ve střehu. Nemusíme ho notně hned odvádět a hysterčit, ale pokud si samo dojde až k nám, vytvoříme mu u nás bezpečný prostor, do kterého nikoho dalšího nepustíme. Štěně má vždy možnost přijít do bezpečného prostoru a znovu z něj odejít, pokud to situace dovoluje. Cizí elementy do něj ale mají vstup zakázán – a je na nás tohle zajistit. Pokud tedy nechceme, aby to pes začal časem řešit místo nás sám.
 
Čím více bezpečných a příjemných interakcí štěně zažije, tím lépe se vypořádá s těmi méně příjemnými. Aby to fungovalo, počet těch prvních musí ty druhé mnohonásobně překonat.
 
Pokud není v mých silách uhlídat podněty z prostředí, tak se takovému prostředí cíleně vyhýbám – a to do doby, než je můj pes dostatečně vyzrálý na to ustát případnou nepříjemnou interakci bez větších následků. Někdy to může být náročné na čas či organizaci, ale vězte, že vlastnit psa není jen procházka růžovou zahradou. Nemám-li na něj čas či trpělivost, raději si ho nepořizuji.
 
Mám-li plemeno, které vyžaduje jak fyzickou práci, tak mentální stimulaci, je třeba mu to každý den dopřát v takové formě, která je pro mě i prostředí snesitelná, pro zvíře dostačující a neupevňuje ve zvířeti případné nežádoucí chování.

Takže si to shrneme

Socializace neznamená jen vodit psa mezi lidi, psy, do měst či obchodních center. Socializace je od toho, aby se pes naučil v našem světě chovat slušně a přitom po našem boku kráčel rád, ne z donucení. Naším úkolem je být mu dobrým a trpělivým průvodcem, nastavovat jasná srozumitelná pravidla a důsledně, ale přitom laskavě, dbát na jejich dodržování. Jo, a nezapomínejme si u toho hrát a usmívat se

Bára