Na tenhle závod jsem se moc těšila. Jednak proto, že MČR 2020 bylo na poslední chvíli zrušeno, a za druhé proto, že vždycky potřebuju nějaký cíl, abych se dokopala ke smysluplnému tréninku.
Připravovat jsem se chtěla už od začátku léta. Snad poprvé v životě jsem si udělala tréninkový plán, co, kdy a proč budeme cvičit. Ten mi vydržel asi tři dny 😀 . Prostě já a plány, to nejde dohromady. Takže jsem to udělala jako vždycky – vypíchla jsem si ty nejdůležitější body, na které se potřebuju zaměřit (motivace, prostředí, těžké úkryty) a číhala na vhodnou chvíli, do které bych nějaký trénink nacpala. Něco malinko jsme v červenci stihly – můj motivační „plán“ se celkem dařil, Mája i po velké pauze hledala s velkou chutí, rychle, s krásným značením.
Srpen se skulil hrozně rychle – tábor, pak dovča, pak Milanova nehoda – a rázem se můj časoprostor vymezený pro Májenčiny tréninky okrouhal na dřeň. Každopádně – byla jsem rozhodnutá i v těch ztížených podmínkách natrénovat maximum.
A tady přichází děkovačky (beztak nevydržíte číst až do konce :-p):
- největší DÍK posílám Julce Bukovinské – že se mi maximálně přizpůsobila nejen časově, ale i tréninkově – já jsem si vymyslela, co chci trénovat, Julka nám podle toho připravila parádní terény a hledačky. Za ty roky, co spolu trénujeme, nás už dobře zná, přesto nás umí potrápit a testovat – což obě s Májou potřebujeme jako sůl 🙂
- další obří DÍK jde lidičkám z ABSky, kteří ochotně nabízeli prostory k tréninku (ne všechny jsme stihli využít). Díky tomu jsme čmuchaly v opravdu pestrém prostředí – prostory pro ruční mytí aut, kadeřnický salón, loutkové divadlo a nebo sklad s kombajny a traktory. Prostě parádní průprava na urbany. Díky za tu možnost i za založení vzorečků. Máte to u mě 🙂
- hlídací DÍK jde Lucce za víkendovou péči o Luckyše a babičce za hlídání a Vendulce za vyvenčení našich dvounohých ratolestí 🙂
- least, but not last DĚKUJI jde mým věrným duším, které mě doprovázely na dálku v průběhu celého víkendu, byly mi podporou i povzbuzením, vždy řekly to, co jsem potřebovala slyšet a byly tam v srdci se mnou :-*
No a teď k víkendu 😀
Ten letošní jsem chtěla s Májou absolvovat sama. Tzn. bez dětí a bez ostatních psů. Chtěla jsem, aby mě Mája měla jen pro sebe, měla klid na práci – prostě to měl být jen náš holčičí víkend 🙂 Nakonec se povedlo děti i psy udat na hlídání a my mohly v pátek po obědě vyrazit na dlouhou cestu.
Jezdím ráda autem po naší krásné zemi. Ráda se kochám. V pátek bylo slunečno, babí léto v plném proudu. Cestu mimo dálnice jsem zvolila schválně a byla to nádhera. Pustila jsem si sourozence Ulrychovic a zpívala si s nima. Základna celého MČR byla v autokempu v Miletíně. Na místo jsme dojely na čas, stihly jsme večerní prezenci, ubytování v místním penzionu i večerní venčení.
Při prezenci jsme dostali rozpis terénů – na sobotu nás čekaly tři hledání – velká příroda, malá příroda (zahrabané vzorky) a voda. Na neděli zůstaly rozlišovačky a dvoje urbany. Kdo v kolik do kterého terénu nastoupí, to se bude losovat ráno při slavnostním zahájení. Nastudovala jsem si mapky terénů, ať během závodu nebloudíme. A pak rychle chrnět.
SOBOTA - První závodní den
Sobota nás uvítala nádherným slunečným počasím. Dopoledne bylo ještě celkem chladno, což jsem vítala, Mája horka špatně snáší. Vylosovala jsem si startovní číslo 4, které určilo, že začneme zahrabanými vzorky. Eh, zahrabané vzorky – pamatujete, jak jsem o nich před dvěma týdny psala, že nám vůbec nešly? Navíc je posuzovala Iveta Soukupová, takže jsem tušila, že krom vzorků do země zahrabe i nějaké pochutiny, na kterých jsme u ní vyletěli na posledním MČR („vyhlášená klobáska našeho řezníka“, říkala tenkrát).
Sedím a říkám si – měla na tom posledním tréninku Julka zahrabané i jídlo nebo neměla? Raději to ještě testnu. Vzala jsem Máju a šla hledat vhodné místo 😀 Zahrabala jsem granule a vzorek, o kousek dál salám a vzorek. Mája naštěstí na jídlo nereagovala a označila, co měla. I tak jsem ale byla nervózní, člověk nikdy neví, jestli pes do něčeho nehrábne (což byl podle pravidel disk z terénu a 0 bodů).
Na místě nás čekaly dva terény, každý o ploše cca 3*3 metry. V každém dle zadání 0-6 vzorků. Tak jsme šly na to. V prvním terénu Mája označila 3 vzorky. Před nahlášením každého člověku trochu ztuhne žaludek, když čeká na rozhodčího „ano“ :-D. Terén jsme víceméně prošly celý, na několika místech si Mája něco ověřovala (rušivky), ale neznačila, tak jsem práci ukončila a šly jsme do druhého. Tam jsme našly ještě dva další. Nalezeno 5 vzorků. Celkový čas byl něco málo přes 6 minut, což vzhledem k tomu, že se po každém nálezu vzorek vytahoval a čas stále běžel, vychází na necelou minutu na vzorek. Paráda, tohle byla fakt krásná práce, odcházela jsem mega spokojená.
Druhé hledání - VODA
Druhé hledání bylo ve vodě, kterou posuzoval Radek Laušman. Už samo místo – potok, kolem kterého vedla turistická Naučná stezka K.J. Erbena – nevěstila pro Máju ideální podmínky. Jen při naši přípravě šla kolem rodina s volně pobíhající borderkou a pán se dvěma uštěkanýma čivavkama. 3m od břehu, to chceš. A v potoce při břehu velké šutry, které Mája nesnáší, protože se jí po nich špatně chodí (vloni si dokonce v podobném terénu natáhla šlachu v pacce a myslím, že si to dodnes pamatuje). Nu což, olupte. Jsme tu, abychom hledaly, ne abychom se vzdávaly.
Tady jsme dostali info, že hledáme 3 vzorky. Délka potoka cca 50m. Krom nich byly ve vodě opět rušivky (klamáky, jak se říká v Čechách :-D), včetně masa a dalších záludností. S vypětím mých nervových sil (hlídala jsem víc provoz na stezce než samotné hledání) Mája označila 2 vzorky. Terén jsme prošly 3x, vyčerpaly téměř celý čas, tak jsem to raději ukončila. Čeká nás velká příroda, to je pro Máju lehké hledání.
VELKÉ LESNÍ TERÉNY - třetí hledání
Prý lehké hledání! Jo jo, člověk míní …. však to známe, že. Už od vody šla Mája dost vyždímaná. Když jsem ji vyndávala z auta u lesa, nevypadala o nic líp. A to nás v lese nečekal jeden, ale rovnou dva velké terény :-o, které zakládala Klára Hlubocká. Prostor byl zdánlivě jednoduchý – borovicová monokultura, téměř rovný povrch, žádné díry, žádný svah, žádné větve, žádné křoví – prostě jen holé kmínky a sem tam pidi pařízek. Vítr foukal, ale točil se a nebo se úplně utišil. Na prohledání obou terénů jsme měly 30 minut a v každém z nich bylo 0-6 vzorků (a samozřejmě rušivky).
Tak chodíme tam a zpět, jedním směrem, druhým směrem, křížem krážem, cik cak … a jen jeden nález. Mája vůbec nečuchá, jen tak mezi stromy bloumá, už toho má dost. Z lesa přichází nějaká paní se dvěma psy a rovnou k našemu terénu. Naštěstí ji pomocníci včas zahnali a Mája nehnula brvou, ale můj žaludek byl opět v lehké nepohodě. Rychle do druhého terénu, jestli tam něco z Máji vymáčknu. Po opětovném procházení další jeden vzorek. Ještě jsme tam chvíly chodily, ale už to evidentně nemělo smysl, Mája se nechytala a přišlo mi, že spí za chůze – nos vůbec nezapla. Skóre 2 vzorky. Ukončily jsme to a vyrazily raději odpočívat.
Čas na odpočinek
Naším cílem byly Hořice – co by to byl za výlet, kdybych byla u Hořic a nedovezla domů trubičky 😀 Nakoupila jsem dle doporučení místních (a fakt mňamózní) a pak vyrazila do sochařského parku. Vybrala jsem si ten na kraji města. Chtěla jsem klid a přírodu. A to klaplo. Nádherné místo na kopci, s kamennými skulpturami a výhledem do zeleného údolíčka, k tomu sváča, sluníčko a knížka – krásný „tady a teď“ okamžik. Mája se natáhla do trávy a usnula.
V podvečer jsme se přesunuly na členskou schůzi NW klubu, kde jsme mimo jiné dostaly talíř za získání titulu Master of Discrimination, tedy za naši složenou D3 zkoušku z loňského srpna. Kromě toho jsem si příjemně popovídala s pár dalšíma lidičkama a pak už hurá do postele. Mája toho měla taky dost a po příchodu na pokoj padla a spala až do rána.
NEDĚLE - druhý závodní den
Ráno vstáváme včas, balíme věci a rychle do kempu, už v 8 hod mám nástup na rozlišovačky. Na ty si celkem věřím, máme je poměrně dobře natrénované. Jenže otevřu auto, vytáhnu psa na rozčuchání – a vidím, že Mája není ve formě. Trvá jí, než vůbec nos zapne, míjí vzorek – prostě toho má dost. Tak jdu na to a fakt netuším, co nás tam čeká.
Rozlišovačky chystala Iveta, pro každý závodící tým měla 4 řady – květináče, batohy, řadu z knížek&židlí a komínky, v každé jako vždy 0-6 vzorků a všudypřítomné lákavé rušivky. V květináčích jsme našly 1 vzorek, ale viděla jsem, že Mája se nesoustředí. V batozích označila taky jeden vzorek. Do toho jsem musela hlídat vodítko, aby se nenaplo (což není problém, máme to tak naučeno, ale pohled rozhodčí může být jiný), a hlídat, ať Mája nedrbne do předmětu. U lehoučkých batohů to ještě zvládla bez kontaktu. U jedné knížky bohužel šťouchla nosem o něco víc a knížku malinko posunula. Pravidla jsou nemilosrdná, počítají se první dva nálezy, pak disk z řady a odchod.
V tu chvíli mi nebylo vůbec do smíchu. Mája nefungovala tak, jak jsem z tréninků zvyklá, já jsem byla nervózní ze všech těch opatření, na které musím myslet (místo abych se soustředila jen na práci psa) a do toho ten nešťastný šťouch … Musela jsem to v autě rozdýchat, vytěsnit a soutředit se na poslední hledání v urbanech.
URBANY - aneb To nevymyslíš
Urbany máme prochozené, nehrozí, že nám do místnosti vlezou turisti nebo srny – nic jiného než hledání nás tam nečeká. Už jsem zmiňovala ono pověstné „člověk míní …“, že? Urbany byly připravené v místní škole. První prostor připravovala Klára a byla to šatna plná laviček, přezůvek a pytlíků na přezůvky. 0-6 vzorků, rušivky, čas 15 minut. Beru Máju rozčuchat – a na vzorek ji pomalu musím navést a upozornit, aby ho vůbec označila 😮 To není dobré znamení. Tak ji pošlu do šatny – Mája prokluše místnost tam a zpět a nečichá. Pomalu s ní tedy postupně procházím prostor – ona zapíchne nos do jednoho sáčku a už se od něj nehne. Hlásím nález – a ejhle, nebyl tam. Takže falešňák, disk a odchod z terénu. Po dvou minutách a ani ne čtvrtině místnosti prohledané.
Jdu ven před školu čekat, až se dostanu na řadu do druhého terénu. Zkouším Máju rozčuchat – a opět úplně bez reakce. Opakovaně projde nosem 3cm nad vzorkem a nic. Tak ji zkouším rozhýbat – pár akčních cviků, výskoky, otočky, hodně energie, odměny – a Mája trochu ožije. Znovu dávám vzorek – a už je to lepší. Do toho mám takový ten pocit, že na mě někdo kouká. Otočím se – a kousek za mnou stojí milá paní a přeje mi dobrý den. Hezky odpovím – a až pak si všimnu, že ta paní v té školní zahradě venčí … KOČKU! A ta kočka je na volno, sedí pod keřem a taky na nás kouká! V tom ji zmerčí Mája – a to fakt chceš, pár minut před nástupem do posledního terénu. Nervy a myšlenky mám hádejte kde. Tak opět Máju zaměstnávám „jupítrikama“ – a funguje to, Mája zůstává se mnou, snaží se, cvičí – za chvíli se otočím s tím, že paní s kočkou je už určitě pryč – a ony tam pořád jsou! Prosím ji tedy, jestli by si tu kočku nemohla vzít (Mája nevydrží 10 minut v kuse jet „jupítriky“, natož pak ještě hledat) – ona odpoví, že by ráda odešla, že se snaží, ale že se ta kočka nedá chytit – a aby mi to dokázala, vyrazila proti kočce, která jakoby na to čekala, začala vesele pobíhat po zahradě tam a zpět, obíhala keře – a paní za ní …
A do toho se otevírají dveře a volají nás na druhý terén. Ha ha ha. Nic jiného, než suchý smích, už nemám. Mája ale jde! Do třídy naběhne, sice to není takový ten její hledací standard, je fakt hodně unavená. Procházím místnost s ní, kousek po kousku, to se ještě hecne a nos na chvíli zapne. Najdeme postupně dva vzorky. Víc už z ní asi nevymámím a nechci ji natlačit do falešňáku. Odcházíme. Do toho mi holky řeknou, že můžeme nastoupit znovu na čtvrtou řadu rozlišovaček, ke které jsme se ráno po disku na třetí řadě nedostaly, pravidla to umožňují.
Závěrečné bilancování
Tak valím zpět do kempu, rozhýbu Máju a jdeme na ty komínky – ale Mája je total bez reakce, vůbec nečichá, takže tam už žádný bodík nepřidáme.
Sedím u auta, čekám, až dočichají ostatní a bilancuju. Sobota ještě ušla, i když ani ve vodě ani v lese Mája nepředvedla to, co umí v tréninku. Byla jsem ráda, že to zvládla bez falešňáku, vzhledem k rušivkám, které v každém terénu byly.
Neděle – to bylo jedno velké trápení. Únava a rušivky z prostředí se podepsaly v nedostatku koncentrace při práci. Bylo mi jasné, že v řadách i urbanech bylo vzorků o dost víc a že jsme jejich neoznačením ztratily cenné body. Vím, jak hezky umí Mája hledat a mrzelo mě, že jsme to nedokázaly lépe předvést.
Díky mým mentálním oporám na telefonu jsem si to ale srovnala. Vždyť je to jenom závod. Nejde o život, nejde o zdraví. Tak proč mi sakra na tom výsledku vždycky tak moc záleží? Vzpoměla jsem si na Kubíčka, psíka od Janči, který před pár dny nečekaně zemřel. Přece mít zdravého psa a mít možnost s ním trénovat a dokonce tady na tomhle mistrovství startovat, to je dar, ne samozřejmost.
Pracovat s čévéčkem taky není jednoduché a nesmím na to zapomínat. Mája má skvělý nos, když ho používá. A že ho používat umí! Jenže taky má svoje čévéčkovské manýry – a jak víkend ukázal, ty nás stojí hodně sil, která pak chybí jinde. Tréninky s ní nejsou zadarmo. Jsou vydřené. Pot a slzy. Někdy radost a pýcha. Ale více pot a slzy. Často si říkám, že s více „pracovním“ psem bych to měla jednodušší. Mám Máju moc ráda a nosework je jedna z mála aktivit, kterou spolu můžeme dělat na skutečně závodní úrovni (na rozdíl od agility nebo obedience). Takže ať to dnes dopadne jakkoliv, budeme čuchat, dokud nám síly budou stačit. A v hlavě se mi pomaličku připravuje plán přípravy na následující sezónu. Joo, vím, já a plány 😀 ale tenhle je takový ten můj, kdy mám dané body, ke kterým se potřebuju někdy nějak dostat :-D, žádný deníček, žádné tabulky ani nic podobného.
Vyhlášení výsledků - aneb I happyend se někdy stane
Jsem děsně unavená, asi jako Mája :-). Sbalím věci, nachystám se k odjezdu, abych hned po vyhlašování skočila do auta a jela. Počítání výsledků se trošku protahuje, ale už se dočkáme a hurá na nástup. Vyhlašuje se odzadu, takže mi je jasné, že půjdeme na řadu velmi brzy. Jenže – nejsme ani na 7., ani na 6. a kupodivu ani na 5. místě 😮 Říkám si „to zas bude smolná brambora, ale aspoň nebudeme poslední“ a do toho volají na 4. místo Šimonu s Karinkou. Nevěřím svým uším – s tím dnešním propadákem – a bedna? To snad není možný! Málem přeslechnu, že 3. místo vybojovala Eva Černáková se Skippem … a už jdu do mdlob 🙂 Druhé místo – stále se mi tomu nechce věřit a čekám, kdo mě probere ze sna. První zaslouženě Jolana s Daiqi, na rozdíl od nás předvedly krásnou práci i v neděli.
Rozdání speciálních cen a poděkování rozhodčím a pomocníkům. Moje únava je ta tam. Endorfiny dělají své 🙂 Nasedáme s Májou do auta a vyrážíme na kochací cestu směrem k domovu. Do zpěvu nám tentokrát hraje Pavel Žalman Lohonka, cesta odsejpá a já se zase kochám, jak je u nás krásně.
Děkovačka číslo dvě 🙂
- DÍKY organizačnímu výboru v čele s Jančou Kočovou, celá akce byla perfektně připravená, časově to odsejpalo, pomocníci usměvaví a trpěliví – opravdu krásně a profesionálně připravené MISTROVSTVÍ ČR. Rozhodně by si taková akce zasloužila více mediální pozornosti.
- DÍKY rozhodčím, kteří byli féroví a dobře naladění, a svým pohodovým přístupem dopřáli týmům potřebný klid na práci.
- DÍKY A VELKÁ GRATULACE všem ostatním účastníkům – jen vy víte, jak náročný závod to byl 🙂 Kdo si to nezažije, jen matně tuší, co za nápor na psychiku to je. Vítězem je každý, kdo to zvládne. A je skvělé, že i na tak vrcholné akci si soupeřící týmy dokáží být navzájem mentální podporou.
Tak, a konec je tu 🙂
Dlouhý článek – a stejně nevystihl ani polovinu z toho, co jsem za celý víkend cítila.
VDĚČNOST.
RADOST Z JEDNODUCHÝCH VĚCÍ.
KRÁSNÝ VÝHLED DO KRAJINY.
KVETOUCÍ KYTIČKA U PĚŠINY.
ČERSTVĚ VYLOUPNUTÝ KAŠTAN V DLANI.
DOJEMNÁ PÍSEŇ.
TICHO.
MÁJA.
A JÁ.
PS: Nevíte, co jsou to "jupítriky"?
Jednoduché hry, které pomáhají nastartovat psa, udržet jeho pozornost a správné emoční naladění. Najdete je (a spoustu dalších praktických tipů) v
