V pondělí 13.11.2025 odešla Mája 
Pořád to bolí … ale její odchod mám spojený s velkou láskou a vděčností … Smrt je pro většinu lidí těžké téma. Za můj život jsem se musela rozloučit už s několika pejsky, kočkami a samozřejmě i příbuznými … a většinu těch odchodů mám spojených s velkou bolestí a všechny – s výjimkou Csokiho, přišly z našeho lidského pohledu nečekaně brzy …
Před rokem na podzim se mi téma smrti začalo zjevovat častěji. Narážela jsem na různé příspěvky, knihy, filmy – všechno to bylo velmi silné … a když jsem se do toho ponořila, moje pocity a prožívání odchodů se začaly pomalu měnit.
Smrt je přirozená součást života. Přijmeme-li myšlenku, že naše duše přichází na tento svět jen na vymezený okamžik s cílem prožít si ve fyzickém těle nějakou lekci, zkušenost či naplnit „osud“ – a pak se vrátit zpět „do světla“, dává nám to možnost nadhledu.
Truchlení a smutek k odchodům patří. Jsme lidé s emocemi a naše lidské tělo truchlit potřebuje. Cítíme velké vnitřní napětí, ztrátu, pláčeme. A je to v pořádku.
My lidé jsme smrt z našich životů téměř vytlačili. Bojíme se jí, je pro nás těžké ji přijmout, zůstat po boku těch, kteří odcházejí „za duhu“. O smrti, o tom, co umírající prožívá, jak se cítí, co potřebuje, zda se bojí – o tom se nemluví … a přitom to všechno k našim životům patří.
Minulou středu Mája nesnědla večeři. Poprvé za téměř 12 let nejedla. Na pohled jí nic nebylo, pila, fungovala. Ve čtvrtek si už ale taky nic nedala, tak jsme v pátek vyrazili na veterinu. A tam jsme zjistili příčinu – velký nádor na slezině. Operovatelný, s riziky a různými „ale“. A já byla najednou postavená před rozhodnutí.
Cítila jsem velmi silně, že operace není naše cesta. Jenže – to ji mám jako nechat odejít, jen tak, ze dne na den? Hlavou se vám honí různé otázky. Pochyby, pocity viny, a hlavně ta hlavní otázka – „co je správné rozhodnutí“? Nechovám se jako sobec? Nemám udělat víc? Nepomluví mě někdo, že nejsem dobrý majitel, když se rozhodnu nebojovat? Ach, ta naše hlava! Jak ji vypnout?
Snažila jsem se vracet do svého srdce, co mi říká. „Rozluč se, buď s ní.“ Tak jsme doma převrátili režim. Malí psi šlli do zadní místnosti v domě do klecí, Mája do obýváku. A já napsala jedné své kamarádce „šamance“, o které vím, že se umí napojit na zvířata a komunikovat s nimi. Poprosila jsem ji (aniž bych ji řekla, jak to vnímám), zda by se Máji mohla zeptat, jak to vnímá ona a jak by si to přála.
Odpověď byla, že Mája s odchodem souhlasí, ale ne dnes, není připravená. A že chce být se mnou …
Tak jsem s ní byla. Celý pátek, celou sobotu, celou neděli. Spala jsem s ní v obýváku, hladila ji, zpívala ji, pouštěla krásnou hudbu, plakala, děkovala za vše, co jsme spolu prožili. Říkala jsem ji, jak moc ji miluju a milovat budu, jak moc jsem jí vděčná za vše, co jsme spolu prožily, za vše, co mě sem přišla naučit.
V pondělí jsem ji naložila do auta a vyvezla do přírody, kousek nad naši milovanou Hadinku. Mája už ani nechtěla vylézt z auta. Tak jsem otevřela kufr dokořán, sedla si k ní a dvě hodinky jsme tam tak byly spolu, koukaly do přírody, dýchaly – a opět jsem prožívala velké propojení, lásku a vděčnost. Z pod mraků vykouklo slunce a krásně nás hřálo.
Do toho mi přišla zpráva od kamarádky „šamanky“ – „Mája je připravená, už může jít…“.
Jeli jsme domů. Svítilo krásné podzimní slunce, javory v zahradě hrály nádhernými barvami. Vzala jsem Máju na zahradu a ona chodila a loučila se – s květinami, se stromy, se zahradou, se světem … Bylo to krásné, smutné, dojemné – a velmi silné.
Doma si lehla, místo pelíšku v obýváku si tentokrát vybrala na chodbě, u dveří ven … sedla jsem si k ní a ty poslední hodiny jí hladila, děkovala, plakala, zpívala, ujišťovala ji, že s ní budu navždy. Ona se v jeden moment postavila, podívala se mi do očí – a pak mě úplně jemně, jen špičkou jazyka, olízla. „Děkuji“.
Nechali jsme ji odejít dřív, než by si nemoc začala vybírat bolavou daň … Když vydechla naposled, otevřeli jsme okno a zapálili svíčku. Ještě notnou chvíli jsem s ní ležela, objímala jsem ji a plakala … Pak jsem ji učesala a umyla, aby byla na poslední cestu krásná.
Druhý den ráno jsem ji odvezla do krematoria a dnes už ji máme zase zpátky doma – a ano, je na jemňučko 
Až nastane čas, rozsypu ji na místech, která měla ráda. Večer po Májenky odchodu mi ještě napsala kamarádka „šamanka“:
„Ještě jsem se na ni napojila a říkala, že je ti vděčná… Odešla s láskou a je moc ráda, žes jí to tak umožnila. Bolí tě to, ale máš v tom i přijetí a lásku, a to je důležité. Mája ti vůbec nic nevyčítá a ty si prý taky nemáš nic vyčítat. Nikomu a ničemu tím nepomůžeš … Naopak … Neubližuj si zbytečně výčitkami, které nejsou na místě. Je tam veliká láska a vděčnost … opravdu „. Mája byla a navždy zůstane mou velkou učitelkou – přijetí a bezpodmínečné lásky.
Po jejím odchodu jsem si uvědomila, že ty poslední dva roky společného života jsem si opravdu vážila každé společné chvíle. Když se v prosinci 2023 nepostavila na zadní nohy a bylo jí hodně zle, měla jsem velký strach, že o ni přijdu. Mája se uzdravila – a ten čas, co nám byl dán, považuju za velký dar.
Nejen že se mohla vrátit k aktivnímu závodění, ale hlavně jsme si spolu užívaly společný čas – procházky v lese, práci na zahradě, zevlování… Mája se od té nemoci změnila, víc vnímala svět kolem sebe. Pozorovala, zkoumala. V létě jsem ji „načapala“ na zahradě, jak sedí a pozoruje západ slunce. Prostě prožívala krásné momenty plně přítomna – a to mě ty poslední dva roky učila. Vypnout hlavu a jen být … až do posledního výdechu …
